Všichni známe 4 adventní neděle, ale znáte ty velikonoční?  

Postní neděle

Čas předvelikonočního půstu, čas odříkávání trvá 40 dní. Tento Velký půst začíná Popeleční středou a trvá do Božího hodu velikonočního, tedy Velikonoční neděle.


V tomto čase vládlo omezování se v jídle, ale také ve společenském životě (byly zakázané svatby, zpěv a zábavy).
Celé toto období je naplněno pestrou paletou pohanských zvyků a křesťanských tradic. Jarní probuzení přírody provázely od nepaměti různé magické praktiky, jejichž smyslem bylo znovu znovuvzkříšení přírody.

První neděle postní – „Černá“
Název vznikl pravděpodobně proto, že v době půstu ženy odkládaly pestré součástky oděvu a namísto toho se oblékaly do tmavých šatů a zástěr a na hlavu vázaly černé šátky. Tato postní neděle měla i jiná pojmenování. Někde se jí říkalo „Pytlová“, jinde to byla „Pučálka“ podle pokrmu z namočeného a usmaženého hrachu, který se v tento den vařil. V oblastech středních Čech se jí říkávalo „Liščí“ neděle. Název vznikl podle zvyku hospodyní péct tajně v noci z pšeničného těsta kynutého pod vodou preclíky sypané solí a mákem. Byly to pamlsky pro děti, které se navlékaly na vrbové proutky, ty se svázaly červenou pentlí a pak se zavěsily venku na stromy s tím, že je tam dětem nadělila liška. Liška byla symbolem prosperity.

Druhá neděle postní – „Pražná“
Takto se nazývala podle tradičního jídla „pražný“, což byl staroslovanský pokrm z praženého nedozrálého obilí. Někde se jí také říkalo „Sazometová“, protože se v tento očistný den dělal pořádek a vymetaly komíny.

Třetí neděle postní – „Kýchavá“
Pověra, kolikrát člověk v tento den kýchne, tolik let bude ještě naživu, dala název této neděli. Ve východních Čechách se věřilo, že zdraví po celý rok bude zajištěno tomu, kdo si v tento den kýchne třikrát.
Původ tohoto zvyku pochází z doby morové epidemie. První projevy nákazy byly spojeny právě s kýcháním, a proto se při něm přálo „Pozdrav tě Pán Bůh!“, aby nebezpečí bylo zažehnuto.
Čtvrtá neděle postní – „Družebná“
V tuto neděli bylo možné mírně porušit jinak přísný půst. Uvolnila se postní kázeň a mládeži bylo povoleno se sejít a poveselit se na návsi nebo v některém stavení ve vsi, kde měli svobodnou dívku nebo mládence. Pro tuto příležitost se pekly větší kulaté koláče s několikerým plněním („družbance“).

Pátá neděle postní – „Smrtná“
Nebo také „Smrtelná“. Váže se k ní starý zvyk „vynášení Smrti (krajově též Moreny, Mařeny nebo Mořeny)“. Je to figura zhotovená ze slámy a hadrů (režná košile a sukně), s pomalovaným obličejem a na krku má korále z vyfouknutých (nebarevných vajíček). Někde ji zdobí stuhami, papírovými věnci. Je připevněna na dřevěné tyči a za zpěvu mládeže vynášena ze vsi a vhozena do vody nebo spálena.
Tento zvyk symbolizuje vyhánění zimy. Někde se praktikoval obchůzkou po nejbližších příbuzných. Figura byla malá, upletená z režné slámy, měla papírovou hlavu s obličejovými rysy a ostatní části těla měla zformovány ze svazku slámy. Říkalo se jí „Smrťák“ nebo „Mařák“. Tento zvyk mívá krajové odlišnosti. Ve Slezsku vyrábějí Mařenu z došků. Na hlavu jí dají bílý šátek, do týla uvážou dva lněné copy, oblečou ji do mužské košile a tří až čtyři sukně opášou červenou nebo zelenou zástěrou. Na hlavu jí dají věnec s pentlemi. Na Jičínsku průvod nese Mařenu k lesu, kde jí svlečou šaty a roztrhají je. Mezi tím chlapci useknou „májíček“ a nesou ho zpět místo Mařeny do dědiny.
V okolí Zábřehu a na Šumpersku se Mařena nastrojí do pěkných šatů. U lesa za dědinou se odstrojí, došek se spálí. Do šatů se obleče děvče, kterému se říká „Léto“ nebo „Anděla“. Chlapci v lese utnou májíček, dají ho „Létu“ do ruky a přivádějí ho zpět do dědiny namísto Mařeny. „Léto“ se cestou vždy po dvou krocích zatočí.
Kroměřížsko: Ráno chodí děti s „májem“ nebo s „borkem“ a odpoledne děvčata se „smrťó“. Za dědinou jí hodí do „dola“ a zalijí zelnou vodou, kterou nese jedno děvče v putýnce.
Západní Morava: Děvčata chodí se „Smrtolkou“ (smrček ověšený vejdumky nebo šneky a věnečky ze sečky a hadérek (klevety). Na vršku je panenka z hader. Na Hané je „Smrt“ dutá dýně s vykrojenýma očima, v níž hoří svíce. Před večerem ji nesou na plachtě za dědinu a vhodí jí do vody.
Někde chodí děvčata s Mařenou a chlapci s Mařákem (Smrťákem) současně.
O této něděli se zahalovaly kříže. Ve 3. a 4. století byly kříže s postavou umírajícího Krista bohatě zdobeny. Aby výzdoba nerušila vážnost tohoto období, byly kříže zahalovány, tento zvyk přetrvává dodnes.

Šestá neděle postní – „Květná“
Tímto dnem se připomíná vjezd Krista do Jeruzaléma. V tomto kraji rostou palmy, které bylo zvykem světit. V našich krajích palmy zastoupily nejčastěji větvičky jívy – kočičky, ale světily se také košťata z břízových větví, jedlové chvojí, lýkovec, klokočí, jalovec, krušpánek, narašené pruty vrby, lípy, hlohu, z nichž se vytvořil svazek a ovázal se červenou stuhou nebo povijanem. Svěceným kočičkám se přisuzovala zázračná moc, měly pomáhat proti pohromám, kouzlu, nemocem. Zastrkovaly se za rám svatých obrazů, za domácí kříže ve světnicích, nebo se zapichovaly na kraj pole, aby ochránily úrodu. Také se jimi vytíraly oči, aby nebolely, a někde se jedna až tři kočičky polykaly, aby nebolelo v krku.
Jiným zvykem bylo to, že se v tento den nesmělo péct, protože by se „zapekl květ“ a nerodily by se ovocné stromy.
Někde se konala procesí. V tento den si lidé oblékali své nejlepší nebo nové šaty. S touto neděli se pojí další tradice, a to přinášení „létečka“, někde „líta“. Stromové „líto“ byl zdobený živý stromek (jehličnatý nebo jíva) asi 70 cm vysoký. Zdobený byl bílými vejdumky na šňůrce, řetězy ze slámy a ústřižků textilu navlékaných střídavě na nit. Na vršku byla panenka z hadříků. V jiných krajích mívalo „líto“ podobu větve jívy, na niž byly pomocí stuh upevněny bílé nebo barevné či zlaté vejdumky, ptáčci z těsta a také řetězy z papíru, textilu a slámy a papírové květy. Někde se přivazovala navíc holubička, jejíž tělo bylo vyrobeno z vejdumku a křídla a ocas z poskládaného papíru – varhánku.

„Líto“ symbolizovalo život a jaro a mládež ho přinášela do vesnice. Tam s ním chodila po koledě, za kterou dostávala vejce, omastek, mouku, slaninu atd. Z koledy si pak všichni udělali svačinu pod širým nebem.
 

Zdroj: Velikonoce, Dagmar Šottnerová, nakladatelství Rubico www.rubico.cz