Pomóóóóóc, můj přítel se chce ženit!

Svatba stále patří k nejvýznamnějším událostem v životě. Každá žena sní o nádherné róbě se závojem, o krásné kytici, zlatém kroužku na svém ukazováčku a nemůže se dočkat toho, až bude moci říct své „ano“ na nějakém romantickém zámku.
Pak konečně bude „pod čepcem“.

Nedávno mi chtěl můj přítel „něco důležitého říct“. Že by si chtěl konečně koupit nějaký byt? Nebo si kupuje nové auto? Že bychom jeli ještě na jednu dovolenou – no to by bylo super. Já totiž miluju cestování!

Jdeme tedy na večeři.
Jenže místo dovolený přede mě postaví červenou, sametovou, kýčovitou krabičku ve tvaru srdce. Ve mně hrkne, začíná se mi dělat špatně, blednu.
Děje se přesně to, co čekám a čemu se snažím vyhnout. „Vezmeš si mě?“ a u toho se můj přítel štěstím usmívá.

Koukám na krásnej prstýnek s bílým kamínkem.

Nevím, jak mu to mám říct. Nechci se vdávat. Ne teď. A tak nahodím křečovitý úsměv a říkám: „Úžasná nabídka, budu o tom přemýšlet“.
Přítel se skloní k jídlu a mně tuhne ten křečovitý úsměv. Odcházím se uklidnit na toaletu.

Pane Bože, co budu dělat? Nechci si obléknout sukni s obručí a k tomu korzet. Nechci jiné jméno. Nechci shánět dodavatele na svatební koláčky. Nechci vybírat svatební oznámení. Nechci ke svatebnímu obědu „svíčkovou“…

Přítel skoro dojídá. Začínám se tedy i já jíst. Lépe řečeno – začínám se „rejpat“ v jídle. „A mohli bychom si pořídit holčičku“ a dává si do pusy další sousto. „Už na to máme věk. Byla by krásná a roztomilá po tobě“ fantazíruje Radek. Už jsem bílá jako stěna a mám vytřeštěný oči. Raději se dívám do jídla.

Vzpamatuji se a argumentuji. „Jsem ještě mladá na to, mít dítě. A ještě studuju.“ musím se napít a o svatbě raději mlčím. Jako z povzdálí slyším: „Jiný taky studujou při mateřský a už ti je 26“.
„Už 26? Snad teprv!!!“ říkám si v duchu.

Argumenty mi došly. Naštěstí už platíme.

Asi se budu muset vdát. A tak že bych si přála šaty od Blanky Matragi?