Když se jich zeptám, jak došly k názoru, že s nimi není něco v pořádku, dozvím se, že to „vyhlásil“ jejich manžel či dlouhodobý partner, který není spokojen s frekvencí jejich sexuálního života. Oznámí něco ve smyslu: „Já jsem pořád stejný, ale ty ses nějak změnila k horšímu, najdi nějakého odborníka, ať tě opraví.“

Takto postavená situace ale prakticky nemá řešení. Tento problém sice může mít na první pohled jednoduchou nápravu v duchu: muž je nespokojen, že od ženy nedostává to, co by chtěl, a označí to za její chybu (ona neposkytuje, co by „měla“). A žena nakonec souhlasí, protože také vidí, že se nemilují tak často jako dřív. Tak jednoduché to ale ve skutečnosti není. Kde a kým je dáno, co by žena (nebo muž) měl/a a neměl/a? Existují snad někde nějaká pravidla, která říkají, jak „správně často“ máme mít sex?

Vše je relativní – žádné „správně“ není, a ženy pak přicházejí řešit něco, co ony samy jako problém ani necítí, vlastně pouze na základě mýtu, že ony by se měly chtít se svým mužem milovat tak a tak často a jsou špatné, když to nedělají. Pojďme si tuto situaci zkusit přirovnat třeba k chuti na čokoládu. Když máte chuť na čokoládu a čokoláda je poblíž, dáte si jí. Když máte chuť na čokoládu a třeba ji zrovna nemáte doma, je to horší, ale přece jen si ji můžete nějak obstarat. Ale jak budete řešit v situaci, kdy na čokoládu prostě nemáte chuť? Tam, kde není vnímání problému, je prakticky nemožné něco řešit…

A velmi podobně – obrazně řečeno – to u těchto žen (mohlo by jít samozřejmě i o muže) funguje. Ony si samozřejmě uvědomují, že z dlouhodobého hlediska pro ně není výhodné svého partnera odmítat. Vědí, že když bude partner nespokojen, bude se jich to týkat, a z mého pohledu jako odborníka je logické, že se na změně situace chtějí také podílet. Nicméně důležitější než „podílet“ je zde ono slůvko „také“. Každý má totiž v intimní oblasti jiná očekávání, přání, preference. Sex je záležitostí obou partnerů. Jak to v intimní oblasti té které dvojice vypadá, je tedy vždy výsledkem toho, jak oni dva dají tato svá přání a touhy dohromady, jak si vše spolu vytvoří. Ale na druhou stranu je na každém partnerovi, aby se postaral o naplnění svých vlastních potřeb. Pokud já mám něčeho nedostatek, já strádám, tak já potřebuji hledat, jak si zajistit, co mi schází. A pokud – což je nejčastější – to potřebuji od druhých, musím přijít na způsob, jak zařídit, aby mi to chtěli sami od sebe dát.

V každém případě, když jsme my s něčím nespokojeni, musíme se vzniklou situací začít něco dělat zase jen my. Pokud se budeme snažit přenést zodpovědnost za svou vlastní nespokojenost na druhého, problém ztrácí řešení. Jen si to zkuste představit. Je vám fajn, cítíte se dobře a najednou někdo přijde a oznámí vám, že nějaké vaše chování není pořádku a že s ním máte něco udělat. Jaká bude vaše reakce? Troufám si říct, že většina z nás v takových situacích reaguje právě opačně – zatvrdí se. Ale pokud ke druhému přijdeme a řekneme něco ve smyslu: „Miláčku, já jsem celý špatný z toho, že se nám v našem vztahu nedaří to a to, potřeboval bych to jinak, prosím, pomoz mi najít řešení,“ je o moc vyšší pravděpodobnost, že se setkáme se vstřícností a že i druhá strana bude mít chuť angažovat se. Ale druhá strana se může pouze podílet na řešení, nikoli náš problém vyřešit za nás.

Z mého pohledu je mnohem praktičtější, tedy pokud chceme my něco ve svém životě zlepšit (a zdaleka se to netýká je sexu), začít situaci řešit u sebe. „Čím jsem já sám přispěl/a k tomu, že se nacházím v situaci, která je neuspokojivá?“ A partnerka/partner nám v hledání příčiny může pomoct, za nás to ale nevyřeší. Než tedy pošlete svou partnerku (či partnera) do „servisu“, zeptejte se nejdřív sami sebe a potom i jí, čím vy sám k její nechuti přispíváte. Nebojte se vy sami vyhledat někoho, kdo vám pomůže s orientací v sobě samotném a v hledání příčiny nespokojenosti s vaším sexuálním životem.

Autorka: Mgr. Katarína Filasová
Zdroj: www.sexualne.cz