Chceme dítě oba?

Jednou z vymožeností současné doby je možnost plánování rodičovství. S vytvořením mnoha různých kvalitních způsobů antikoncepce má dnešní moderní a zodpovědný člověk schopnost se o tom, kdy počne dítě, do určité míry rozhodnout sám.

Náhodná a překvapivá těhotenství, tak jak nám je předvádějí některé televizní seriály, jsou zapříčiněna buď zvolením si ne zcela spolehlivé formy antikoncepce – například plodné a neplodné dny – nebo nezodpovědností či lhostejností jedince nebo obou v páru. Civilizace nám ovšem také přinesla mnoho negativ, a jedním z nich je velké snížení plodnosti a mnoho neplodných párů. Nicméně téměř všechny páry v určitém časovém období řeší otázku: Chceme dítě, a chceme dítě oba?
Ve chvíli, kdy se partneři shodnou, že dítě chtějí, nic jim nebrání v tom, aby započali své úsilí. Problém nastává, když jeden z páru se na potomka ještě – nebo vůbec – necítí. Může si připadat ještě příliš mladý/á či málo finančně zabezpečený, bojí se změny životního stylu – jednoznačné přijetí dospělosti, co vše by kvůli dítěti musel omezit ze svých aktivit, koníčků a navyklých způsobů. Může mít pocit, že by tím ohrozil svoji kariéru, že ještě málo využil dnešních možností stipendií a stáží v zahraničí, možnosti cestování a užívání svobodného života bez závazků. Také strach či úzkost a obavy z neznámého mohou v rozhodování hrát významnou roli. Současné zaměření na individualitu, na to, aby každý jedinec měl kvalitní vzdělání, našel si kvalitní práci a mohl dokonale využívat svůj volný čas například cestováním nebo věnováním se různým koníčkům, plánování rodiny úplně nepřeje. A pokud se již pár k rodičovství rozhodne, často dobrovolně zůstává pouze u jednoho dítěte, protože to představuje pro svobodný život minimální zátěž. S jedním dítětem se v současné „baby-friendly“ společnosti dá podnikat téměř cokoli. S více dětmi už je situace přeci jen komplikovanější.

Co tedy dělat ve chvíli, kdy jeden z páru dítě chce, a druhý ne? Rozdílné názory, přání a touhy se čas od času objevují v každém páru. Stabilita páru závisí na schopnosti tyto nesoulady společně překonat ke spokojenosti obou. Existují páry, které na mnoho důležitých životních témat – například životní postoj, hodnoty, způsob trávení volného času – mají názor společný, v podstatě intuitivně se na něm shodnou, nemusejí si „problém“ nijak vyříkávat, své pocity a postoje sdílejí. Pak existují páry, u nichž přeci jen v některých oblastech panuje nějaký nesoulad, ale oba jedinci mají určitou schopnost se druhému přizpůsobit, rozdílnosti si vyjasnit a v zásadě bezbolestně dojdou k nějakému kompromisu. Je ovšem také mnoho párů, kde na většinu problémů panuje opravdu podobný názor, na zásadních životních dilematech se pár shodne, ale může se objevit jedna či dvě oblasti, kde se objeví výrazná neshoda. Podobně jako rozdíl v sexuální touze, tedy chuti na sex, je i přání mít dítě velmi emoční záležitostí, která může mít svůj vliv na pohodu a spokojenost obou partnerů. Pro někoho je téma sexu a dětí natolik závažné, že ve chvíli, kdy není možné s partnerem najít rozumný kompromis, partnerský život opouští. Ale pro mnoho lidí je rozdíl pohledu na jednu zásadní životní událost velmi náročné a stresující téma. Jak se zachovat ve chvíli, kdy nám vše v páru funguje, svého partnera/rku milujeme, jen to dítě nechce?

Tak jako problém rozdílné sexuální apetence je spíše problém mužů, kteří by se chtěli častěji milovat než jejich partnerky, je touha po dítěti zase spíše ženskou záležitostí. Důležité je tuto pravděpodobnost nebrat doslova, jedná se spíše o obecný předpoklad. Mužská sexualita je více biologicky založená, je ovlivňována hormonem testosteronem. Oproti tomu je více biologicky podmíněná ženská touha mít dítě. Nicméně tak jako ženy mohou pociťovat v páru sexuální nesoulad a rády by se milovaly častěji, tak i muži mohou pociťovat touhu po dítěti, zatímco jejich partnerka dítě odmítá. Pokud někdo zrovna toto životní dilema prožívá, pravděpodobně by rád slyšel nějakou zaručenou či zázračnou radu, jak si se situací poradit. Bohužel žádná zázračná rada, stejně jako v mnoha jiných problematických oblastech, neexistuje.

Existuje několik variant, jak situaci můžeme vyřešit:

Pár označí situaci jako problém a tento problém začne řešit podobně jako jiné vztahové záležitosti. Vyjasňuje si svoje přání, postoje, názory a po mnoha diskusích a jednoznačném ujasnění si hodnot či priorit nalezne shodu a oba budou spokojeni. To je ideál, který by si asi všichni přáli. To se například může podařit páru, který se v zásadě na přání mít dítě shoduje, ale liší se pouze v časování, tedy v tom, kdy vlastně je na dítě ten vhodný čas.
Jeden z páru se přizpůsobí a dítě nakonec bude. Jaké mohou být důsledky? Jestliže je jeden z partnerů do dítěte „natlačen“, situace může dopadnout dobře – když se dítě narodí, šťastný otec či matka si tvorečka zamiluje a na původní nechuť se zapomene. Ale také se může stát, že partner bude dítě stále odmítat a dítě se stane zdrojem partnerských konfliktů, mnohdy i jejich příčinou, protože odmítající partner nebude ochoten svůj život dítěti uzpůsobit. Co teprve, jestliže se dítě nenarodí zcela zdravé. Potom výčitky typu „vidíš, tys to chtěl/a“ mohou být velmi zraňující.
Jeden z páru se přizpůsobí a dítě nakonec nebude. Dobré vyústění znamená, že oba si najdou uspokojení a naplnění ve svých pracovních či zájmových činnostech a dítě přestane být pro ně důležité. Špatné vyústění znamená, že jedinec toužící po dítěti bude strádat, bude to pro něj nenaplněná životní touha, která může být natolik silná, že pár opustí.
Toto dilema se může ještě komplikovat situací, kdy se již nejedná o první či druhé dítě, ale muž či žena chtějí dítě další (třetí, čtvrté...). Zde je situace ještě složitější, protože primárně je člověk přeci jen biologicky nastaven nějakého potomka mít, předat dál svoji genetickou informaci. Ale jestliže už potomka má – nebo také z prvního či předcházejícího partnerství – po dalších už toužit nemusí, a veškerý apel na biologicky podmíněnou touhu je tedy neúčinný.
Jak tedy situaci co nejlépe vyřešit? Podobně jako u mnoha jiných těžkých životních rozhodnutí je možné, že situace nebude mít dobré řešení. Někdy je rozdílnost v přáních natolik veliká, že i přes veškerou snahu druhého pochopit, rozumět mu či vyhovět by bylo na úkor svého vlastního já partnerovi ustoupit. A to může být někdy nepřekonatelné. V takové chvíli pak zvítězí to, co je pro jedince silnější, důležitější či to, co neporuší jeho osobní integritu. Rozhodnutí je pak velmi emočně náročné a mělo by být velmi pečlivě uvážené a vycházet z jednoznačného přesvědčení a znalosti sebe a svého partnera. V těchto případech je mnohdy velmi dobré požádat o radu někoho třetího – nejlépe odborníka na mezilidské vztahy, například psychologa či terapeuta – který dokáže s partnery životní kroky rozebrat a podívat se i za jednotlivé motivace. Může rovněž pomoci poodhalit některá skrytá přání, touhy, ale také strachy a obavy, které se při společných rozhovorech často podaří překonat.

Zdroj: Sexuálně.cz
Autorka: Mgr. Kateřina Hollá